Historie snadno a rychle – Staroměstská exekuce a její význam v českých dějinách

Práce s názvem „Staroměstská exekuce a její význam v Českých dějinách. Proč nebyli odsouzeni omilostněni?“ se zabývá velmi podstatným tématem pro význam českého národa, a to jak z hlediska historického, tak dle mého názoru i hlediska vlasteneckého. Práce samotná představuje jakýsi náhled na tehdejší situaci, která zapříčila začátek nejkrvavější války v moderních dějinách – začátek třicetileté války.

Téma třicetileté války je mezi historiky i laiky zpracovávané do tak velké míry, že takřka všude se dá objevit určitá zmínka o těchto dějinách. A proč tomu tak je? Zajisté už jen díky tomu, že to byl právě tento válečný konflikt, který navždy změnil Evropu a kdy se po letech krvavých válek, zprvu náboženských, poté spíše mocenských, Evropa ocitla na počátku nové éry. V historii obecně, ale zde hlavně, musíme brát zřetel, kdo stál na čí straně, a čí názor je obhajobou jedné ze dvou stran – katolíků, či protestantů.

Práce je rozdělena na čtyři části. Na začátku si představíme situaci, která vedla k následným exekucím, a lehce si nastíníme příčiny vzniku třicetileté války. Druhá a třetí část se poté věnuje již hlavnímu tématu, a to samotné staroměstské exekuci. Nejdříve si zmíníme, jak byli odsouzení vybíráni, a poté přistoupíme k jednotlivým jménům údajných viníků a k jejich trestům. Poslední část práce nám již nabízí rychlý pohled na časy, které panovaly po této mstě, a co vůbec staroměstská exekuce zanechala budoucím generacím. V práci se pokusím vyjasnit hlavní otázku práce, a to: proč nebyli odsouzeni omilostněni. Skrz dílčí otázky se poté pokusím odpovědět na to, jaký byl hlavní podmět vzniku tohoto krvavého konfliktu, a zda byly tyto události přínosné i pro budoucí generace, či dokonce pro generaci dnešní.

Literatura

Jak jsem již zmiňovala na začátku, jedná se o téma velmi projednávané a i do dnešních dob stále velmi spekulované, proto jsem mohla vybírat z mnoha zdrojů dostupné literatury. Mezi své stěžejní zdroje musím rozhodně na prvním místě uvést pana profesora Josefa Petráně a jeho publikaci Staroměstská exekuce[1], ve které se zabývá jak samotnou tématikou exekuce, tak ale i vývojem před, i po a nabízí tak ucelený náhled na tuto problematiku. Jako dalšího z autorů zmíním profesora Dušana Uhlíře a jeho dvě knihy – Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620[2] a Drama Bílé hory, Česká válka 1618-1620[3]. Obě dvě publikace mi skvěle posloužily jako zjednodušený přehled předchozích událostí a především i jako nástin afér, které se odehrávaly po staroměstské exekuci.

Nezapomenutelným historikem pro české dějiny je i profesor Josef Pekař, u kterého jsem se inspirovala knihou O smyslu českých dějin[4]. Jeho pojetí dějin jako lidského bití mi je velmi sympatické a věřím, že pro práci i přínosné. A v neposlední řadě musím zmínit článek pana profesora Františka Hrubého – Nové dokumenty bělohorské[5], kde jsem využila autorovy postřehy, které dle jeho názoru zapříčily vznik třicetileté války, tím pádem i samotnou staroměstskou exekuci.

Příčiny poprav

V roce 1609 vydal císař Rudolf II. pod nátlakem opozičních stavů listinu, ustanovující náboženskou svobodu pro celé Čechy, a to jak pro šlechtu, ale i poddané – tzv. Rudolfův majestát. Dle této listiny nesměl být nikdo nucen ke katolické víře, ani k žádné jiné. Tento krok se sice zdál velmi povzbudivým pro protestantskou víru, ale rozhodně ne pro vládnoucí elitu, a tak se zákon, zanesen do Zemských desek, v průběhu let neustále porušoval.

Česká kancelář, střední to úřad i pro vedlejší země české koruny, v jehož rukou spočívalo řízení českého státu, dostala se do rukou rozhodných katolíků. Příkoří pro náboženství, protiústavní zasahování do zemského zřízení a zemské správy, sledující jedině tendence[6] katolíků zapříčinilo hlavní událost vzniku třicetileté války.

V březnu r. 1618 svolán byl takový poradní či spíše protestní sjezd po prvé s úmysly bojovnými. Podmětem bylo rostoucí rozhořčení evangelických, že vrchnost duchovní v arcibiskupském městečku Hrobech na saské hranici a v klášterním benediktinském městě Broumově dala nově postavené kostely svých luteránských poddaných buď pobořiti, buď zavříti a bouřící se měšťany trestala vězením.[7] Avšak protesty vyslyšeny nebyly, ba naopak.

Vůdcové stavů evangelických ovšem postihli, že tato agitace vychází od katolických ministrů královských, z nich pak od Viléma Slavaty a Jaroslava z Maritinic především.[8] A proto, dá se říci právem, žádali potrestati nebo odstraniti ty, kteří stojí v cestě důvěryplné dohodě mezi evangelickými stavy a korunou.[9]

Pražská defenestrace jako začátek krvavých časů

Známá pražská defenestrace, kterou čeští protestantští stavové vstoupili do vzpoury proti svému panovníkovi, nebyla vůbec spontánní věc. Byla předem připravena a promyšlena. Jejím iniciátorem byl hrabě Jindřich Matyáš Thurn, horká hlava mezi protestanty, který proklamoval sesazení Habsburků už několik let předtím a jako jeden z mála se postavil proti volbě arcivévody Ferdinanda Štýrského za českého krále. Thurn chtěl vědomě vyvolat situaci, ze které by už nebyla možná cesta zpátky, vyprovokovat za každou cenu roztržku s císařskou Vídní. Získal pro svůj plán několik dalších radikálů[10] a ráno 23. května 1618 násilně vnikli do české kanceláře na pražském Hradě a vyhodily z okna dva císařské místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu. V situaci rozdělené Evropy to působilo jako výbuch sudu s prachem.[11] Tento z počátku primitivní náboženský konflikt však v průběhu let přerostl do mocenské války, která zastihla takřka celou Evropu.

Na začátku vojny stály proti císařovi jen české stavy[12], které však velmi brzy získaly na svou stranu několik dalších stavů. Ale když v srpnu 1619 zvolili vzbouření stavové za českého krále vůdce Unie Fridricha Falckého, stala se z konfliktu celoevropská záležitost.[13] Během prvních měsíců byly síly obou vojsk vyrovnané, avšak na straně stavů se již projevovaly první problémy.

Bitva na Bílé Hoře

Ke konci roku 1620 se však potíže v českém stavovském táboře začaly hromadit. Hlavní a vlastně chronickou nouzí byl u povstalců nedostatek peněz. Chyběl žold pro armádu a rychle klesala morálka žoldnéřských pluků.[14] V důsledku špatné morálky vojska a celkové únavě bylo nuceno vojsko před císařskými ustupovat, a to až do středu českých zemí, kde jim ku pomoci měla být pomoc od dobře opevněné Prahy. Opak byl však pravdou.

Bitva na Bílé hoře – na motolské pláni v blízkosti letohrádku Hvězda, byla jednou z nejkrvavějších válek všech dob. Vítězství katolické armády bylo rychlé a nečekané. Porážka českého stavovského vojska byla dokonalá[15]. Pro protestantskou armádu znamenal tento střet rozhodující bitvu, avšak kvůli špatné morálce vojska a zle zvolené vojenské taktice se stavové dočkaly zdrcující porážky, která si vyžádala necelé dva tisíce mrtvých, několik set raněných a kolem sedmi set zajatých.

Běda poraženým

Bělohorským triumfem se císař Ferdinand nespokojil a žádal, aby byli vůdcové „ohavné rebelie“ i všichni ostatní, kdo se k nim připojil, příkladně potrestáni[16].

Nikdo z devatenácti direktorů, kteří zůstali po bělohorské porážce v zemi, si nedovedlo představit, kam až půjde msta vítěze. Že tak daleko, nepředpokládal z nich žádný[17]. Avšak proces pronásledování provinilých protestantů byl rychlý, a nelítostný.

Zatýkání

Ještě v polovině ledna 1621 rozptyloval zemský komisař Lichtenštejn obavy dvora, že předáci stavovského odboje uprchnou a pro přílišné odklady, ujdou potrestání. Tvrdil, že nikdo z nich nepomýšlí na útěk a ti, které dal sledovat v Praze vypadají prý tak sklesle, že jsou leda na posměch někdejším přívržencům[18], a nám nezbývá nic jiného než se divit, že většina provinilců setrvávala v Praze a vyčkávali na rozsudek jak stádo ovcí.

Dvorní radové prostudovali seznamy provinilců, tu a tam je doplnili a 7. února se vydal na cestu posel s císařovým listem, obsahující seznam osob, jež měly být neprodleně zatčeny nebo aspoň střeženy a hned 17. února dal Lichtenštejn rozšířit po Praze patenty vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Devadesát mužů stíhala císařova proskripční listina, z toho jedenašedesát měli uvěznit, zbývajících devětadvacet střežit v domácím vězení[19]

Dostavili se všichni, s výjimkou těch, kteří leželi nemocni nebo právě pobývali mimo Prahu. Vězení v Bílé věži na Hradě dostalo již odpoledne osm nových obyvatel… K večeru přivezli ještě tři nemocné rytíře, které odvlekli z domu… Třinácti pánům a rytířům vykázali dočasný byt v Bílé věži a v budově nejvyššího purkrabství. Staroměstská „špinka“ stala se  20. února odpoledne bytem sedmi domácích měšťanů…[20]

Výslechy

Soudní proces se neřídil právem zemským ani městským, ale směrnicí dvora, jež v jednom z článků dokazovala, že stavové se skutky vzdali zemských zákonů pojištěných v Majestátu Rudolfa II.[21] Předsedou tohoto soudního tribunálu jmenoval císař Karla z Lichtenštejna, který se již osvědčil jako zdárný vykonavatel císařových příkazů.

Senát dostal instrukci, aby postupoval rychle a nedával příležitost obhajobě. Proč dopřávat sluchu advokátům? K důkazu viny přece stačil výrok soudu, že je všem „obecně známa“. Exekuční komise měla žádat odsouzení viníka a navrhovat nejvyšší trest. Po stránce formálně právní vynikal proces jednoduchostí[22].

Složitěji probíhaly výslechy. Skutečně se zjišťovalo, a to velice důkladně, co všechno rebelové měli v plánu, kolik z toho uskutečnili, s kým v zahraničí jednali a jaké úmluvy s nepřáteli domu rakouského uzavřeli. Z hlediska procesu může se to zdát podružné – výsledek znali vídeňští tajní radové předem. Výslechy ovšem byly jedinečnou příležitostí, jak nahlédnout do zákulisí diplomacie některých říšských knížat. Nezapomeňme, že boj neskončil. Každý z vězňů musil odpovědět na dvě stě třicet šest otázek.[23] Pravdou však zůstává, že mezi obviněné se dostávali i nevinní lidé. Bylo totiž velmi jednouché si takto vyřizovat účty, takže pouhá závist či msta stačily komisi k tomu, aby několik pražanů hnali před komisi a na popraviště i z nepodstatných příčin.

Proces započal slavnostně 29. března v místnosti říšské rady, o poschodí výš nad českou kanceláří, kde byli před třemi lety mnozí z obviněných svědky defenestrace. Nyní stáli před plným senátem, aby vyslechli obecnou žalobu. Obvinění ze „zločinu urážky královského majestátu“ zapůsobilo na všechny zdrcujícím dojmem. Nikdo nepožádal o slovo, nikdo nic nenamítal. Pak je rozdělili do cel – každého zvlášť, aby spolu nemohli mluvit a dorozumívat se.  [24]

 

Vyšetřování se protahovalo. Mimo jiné proto, že Jáchyma Ondřeje Šlika přivezli z Drážďan až 17. května. Komise ho ihned vyslechla a ještě týž den odjížděl do Vídně posel s návrhy rozsudků nad sedmnácti direktory. Císař nebyl s prací exekuční komise spokojen. Nařídil, aby je vyslechli ještě jednou, přísněji, popřípadě s užitím mučidel.

První ze svědků, který vypovídal na mučidlech, byl doktor Fridrich Georg. Stalo se to 6. června a následujícího dne byl na řadě Fruwein – pražský měšťan a purkrabí zemských desek. Po čtvrté odpoledne pro něho přišel správce vězení. Zastihl ho v posteli. Mezitímco oznamoval komisi, že obžalovaného brzy přivede, vstal Fruwein z lůžka, oblékl se a odešel na záchod. Stráž na chodbě nepostřehla, že vězeň zamířil ke schodům do podkroví. Protáhl se dymníkem ve střeše a zřítil se do hlubokého hradního příkopu. Pádem strhl s sebou několik prejzů, jejichž hřmot upozornil strážného. Poplach byl zbytečný. Dole pod Bílou věží našli Fruweinovo mrtvé tělo. Ponechme stranou dohady a přikloňme se k mínění předsedy exekuční komise Karla z Lichtenštejna, který sděloval v dopise do Vídně 12. června, že Fruwein se zabil „ze zoufalství a strachu před trestem.“[25]

Přípravy exekuce

Po skončení výslechů a uzavření vyšetřovacích procedur předložil Lichtenštejnův tribunál císaři ke schválení v první verzi návrh padesáti jednoho trestů smrti, který byl dodatečně snížen na čtyřicet tři. Jen několika provinilcům byl na základě proseb příbuzných a vlivných katolických přímluv trest zmírněn. Dvacet sedm rozsudků smrti císař Ferdinand potvrdil.[26]

Zvláštním případem se však stal ortel nad již mrtvým Fruweinem. „Radili jsme se potom,“ píše Lichtenštejn císaři, „co bychom měli učinit, a došli jsme k závěru, že ortel vyřčený nad ním zaživa bude proveden na jeho mrtvém těle…“  Jednu z čtvrtí Fruweinova těla pověsili u silnice na bělohorské pláni, ostatní pak odvedli před brány města na dalších třech světových stranách a vystavili při silnici. Fruweinovu hlavu přibili na šibenici na Koňském trhu.  Tak byl posmrtně ortelován první z velkého procesu, vyzkoušeno veřejné mínění. „Odkudž bylo již snadno souditi, jak se i s ostatními osobami na smrt ortelovanými v následujících dnech díti a zacházeti bude,“podotýká kronikář.[27]

Zúčtování

Drastické tresty nebyly v té době ničím neobvyklým, ale lidi ohromil hlavně neobyčejně vysoký počet odsouzených. Aby odstrašující příklad všem budoucím rebelům byl o to větší, měly být hlavy popravených vystaveny na staroměstské Mostecké věži.[28]

V pondělí ráno 21. června 1621 vystoupilo na Staroměstském náměstí v Praze na popravčí lešení pokryté černým suknem celkem 28 odsouzenců. Teprve tady, před popravčím špalkem, byl omilostněn jediný z nich, pražský měšťan Theodor Sixt z Ottersdorfu.[29] V omilostnění však čekali všichni odsouzení. A právě zde nastává otázka, proč tomu tak císař neučinil. Pravomoci na tento čin měl dostačující, avšak čin tohoto brutálního aktu byl především ryze politický – hrůzu jejich měla pověst šířiti celou Evropou, aby jí vtiskla v paměť nedotknutelnost práv králů z boží milosti, ale zároveň měla krev tam katem prolitá státi na očích všem Čechům budoucnosti jako hrozba, jako výstražný výkřik, jako povel k poslušnosti a odevzdanosti.[30] Celý nelítostný proces začal již v ranních hodinách – v pět hodin a trval do deseti hodin dopoledne. Celé náměstí bylo uzavřeno a obsazeno císařským vojskem pod velením Albrechta z Valdštejna.

 Za stav panský

[Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic]

Odsouzeni přistupovali na popravčí lešení postupně, dle panského stavu, urozenosti a věku. Jako první byl odsouzen Jáchym Ondej Šlik. Vedle Václava Budovce mu patří hlavní zásluha na vzniku Rudolfova majestátu. Po defenestraci byl zvolen direktorem za panský stav, avšak ucházel se i o úřad nejvyššího kancléře, ale pro svou saskou orientaci u kalvinistů neuspěl. Po porážce se uchýlil do Lužice a hledal ochranu u saského kurfiřta. Ten ho ale v květnu 1621 vydal císaři[31]. Byla mu hlava uťata a následně pravá ruka.

Jako druhý odsouzený byl Václav Budovec. Roku 1609, už jako jeden z hlavních vůdců protestantské strany, měl největší zásluhu na vydání Rudolfova majestátu. Osobně se podílel na přípravě defenestrace a za povstání patřil k nejvlivnějším členům direktoria.[32] Při exekuci mu byla pouze uťata hlava.

Kryštof Harant se roku 1602 stal dvorním komorníkem císaře Rudolfa II. Po roce 1612 byl Harant z císařských služeb propuštěn, což u něj vyvolalo zatrpklost. Zklamání z poměrů za vlády Matyáše přivedlo ctižádostivého Haranta do protihabsburského tábora. Přestoupil od katolictví k utrakvismu a v roce 1618 se postavil na stranu stavovského odboje. Podporoval ho morálně i finančně. Členem direktoria se nestal, ale za Fridricha Falckého byl jmenován prezidentem české komory.[33] Při Staroměstské exekuci mu byla stejně jako Budovci uťata hlava.

Za stav rytířský

[Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský, Bohuslav z Michalovic]

Ve stavu rytířském bylo odsouzeno celkem sedm provinilců, kteří byli stati. Výjimkou byl pouze Bohuslav v Michalovic – politik, právník, purkrabí hradeckého kraje a člen direktoria, kterému byla uťata i pravá ruka.

Jako první byl ovšem odsouzen Kašpar Kaplíř – třebaže nebyl velkou politickou osobností, z úcty k jeho vysokému věku se stal předákem českého rytířstva a jeho radikálním mluvčím.[34]

Prokop Dvořecký byl původně císařským radou, avšak za vlády zimního krále působil jako podkomoří a člen direktoria.

Podobně na tom byl i další odsouzený – Bedřich z Bílé. Ten působil dříve jako císařský rada, po defenestraci již jako purkrabí hradeckého kraje.

Jindřich Otta byl členem direktoria, karlštejnský purkrabí a královský podkomoří.

Rytíř Divoš Černím z Chudenic představoval v sehrání exekuce nemalý otazník. Byl totiž jako jediný ze všech pánů katolického vyznání po celou tuto dobu. Ač až do roku 1620 nebyl považován za rebela jako jiní, i tak se ocitl na seznamu provinilců. Tento fakt je vysvětlován tak, že Staroměstská exekuce neměla být vnímána jako pomsta za protestantismus, a tak musel být odsouzen alespoň jeden katolík.

Jako předposlední z rytířského stavu byl odsouzen Vilém Konecchlumsý, který vedl válečné tažení z čáslavského a chrudimského kraje proti Vídni. Za své činy byl společně se svými druhy odsouzen k trestu smrti utnutím hlavy.

Za stav městský

[Valentin z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof st. Kober, Jan Šultys z Kutné Hory, Maxmilián Hošťálek z Žatce, dr. Jan Jessenius, Jiří Haunschild, Leonard Rüppel, Jan Kutnauer, Simeon Sušický ze Sonnenštejna, Nathanael Vodňanský, Václav Matěřovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Pechinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittman, Šimon Vokáč z Chýš]

Nejvyšší počet odsouzených však zahrnoval stav měšťanů. Prvním pěti z nich – Valentinu z Prachové, Tobiáši Štefkovi, Kryštofu Koberu, Janu Šultysu a Maxmiliánu Hošťálku – byla katem uťata hlava. Nejpřísněji potrestaným odsouzencem byl však doktor Jan Jessenius. Tomu byl nejdříve jazyk vyříznut, poté hlava uťata a nakonec tělo rozčtvrceno a části poté nabodnuty na kůly umístěné při hlavních ulicích Prahy. Důvodů tohoto trestu je hned několik, avšak nejpodstatnějším z nich bylo otevřené vystupování proti císaři a následné snahy o jeho svržení prostým lidem. Byl tedy právem pokládán za ideologa protestantů a z tohoto důvodu mělo být jeho potrestání nejpřísnější.

Poté Jiřímu Haunschildu byla nejdříve pravá ruka a poté hlava uťata.

Leonardu Rüpperu ruka uťata a pověšena na pranýř, a poté hlava uťata.

Pro katovu únavu byli další tři odsouzenci oběšeni, a to konkrétně Jan Kutnauer, Simeon Sušický a Nathanael Vodňanský.

Zbylým odsouzencům – Václavu Matěřovskému, Jindřichu Kozlu, Ondřeji Kocouru, Jiřímu Řrčickému, Michalu Wittmanu a Šimonu Vokáči byla opět katem hlava uťata.

Následné vypořádání

Skončilo hrůzné teatrum, které se hluboce zapsalo do paměti lidí. Ale konec nebyl až tak doslova. Po hrdelních trestech byla těla předána pozůstalým rodinám, které mohly ostatky náležitě pochovat. Dvanáct hlav popravených bylo umístěno na Staroměstskou mosteckou věž, jakož to výstraha a vzpomínka na rebelii. Následně byla ale sňata lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na žádost jeho vdovy a byla pochována společně s jeho tělem. Jedenáct zbylých lebek zde viselo až do roku 1631, kdy byly po vpádu saského vojska sňaty a řádně uloženy – údajně v Týnském chrámu. Avšak poté lebky záhadně zmizely a dodnes se je nepodařilo objevit.

Nepopraveni

Následujícího dne, 22. června, byli ještě tělesně potrestáni další provinilci. Tři měšťané byli katem veřejně vymrskáni na několika místech hlavního města a písař Starého města pražského Mikuláš Diviš byl pro svou výmluvnost při vítání Fridricha Falckého přibit jazykem na pranýř.[35]

Dalším z trestů se stal tzv. Generální pardon – tím mělo skončit tělesné trestání povstalců pod podmínkou, že přiznají svou vinu a přistoupí na majetkové tresty. Konfiskační komise, které opět předsedal kníže Karel z Lichtenštejna, rozhodla v letech 1623 až 1626 o konfiskacích movitého i nemovitého majetku provinilců. Postižena byla většina příslušníků povstalecké šlechty a hlavně královská města. Komise rozhodla o konfiskaci majetku 680 stavovských osob, z toho 166 přišlo o veškeré jmění, královská města pozbyla téměř všechny své venkovské statky.[36] Avšak s ohledem na velkou inflaci byl postil několikanásobně větší, než dříve komise předpokládala.

Hlavní protagonista Pražské defenestrace – Jindřich Matyáš z Thurnu, sám přední úředník královský a zemský, tedy člen české vlády v širším slova smyslu[37] (myšleno před defenestrací) potrestán v pravém slova smyslu nikdy nebyl. V protihabsburském odboji pokračoval i po porážce povstání. Uprchl spolu s králem Fridrichem. Nakonec vstoupil do švédského vojska. Habsburská strana ho vždycky považovala za největšího a nejzarputilejšího rebela. Zemřel ve švédských službách v Livonsku[38], v roce 1640 – ve věku sedmdesáti tří let.

Vítězové a poražení

Trvalo ještě několik let, než Habsburkové dovršili své vítězství nad českými zeměmi i v státoprávní rovině. Takzvané Obnovené zřízení zemské z roku 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu, nová zemská ústava, vnutila oběma zemím nová pravidla. Znamenala silné omezení české státnosti tím, že vzala zemským stavovským sněmům zákonodárnou iniciativu a silněji připoutala české země k habsburskému soustátí řízenému z Vídně. V duchu absolutistického státu se Český trůn stal nezpochybnitelně dědičným v rodě Habsburků.

Jiným důsledkem Obnoveného zřízení zemského byl nárůst emigrace. Jestliže v prvních měsících a letech po Bílé hoře odcházeli do exilu jednotlivci, většinou přímo v ohrožení perzekucí vítězů, v letech po Obnoveném zřízení se staly odchody protestantů z Čech a Moravy věcí masovou. Pro obě země to představovalo nejen úbytek obyvatelstva, ale především ztrátu elit. A konečně své výsadní postavení ztratila čeština, která byla od této chvíle při všech veřejných jednáních a veškerém řízení a soudech postavena na úroveň němčině, která pak v následujících generacích převládla.

Ostatně ani Habsburk nezůstane na výsluní Fortuny. Habsburkové, papež a s nimi katolická knížata slavili svůj velký triumf předčasně. Císařovo bělohorské vítězství vyburcovalo mnohé v nekatolickém táboře k opožděným aktivitám. Také neutrálové a váhající začali přehodnocovat své dosavadní postoje. Habsburkové jsou sice ještě řadu let úspěšní na bojištích, ale už se rodí protihabsburská fronta, do které se postupně řadí Dánové, Holanďané, Švédové, Sasové, Braniborští a nakonec i bourbonská Francie.   [39]

Závěr

Na těchto pár stránkách jsme si velmi rychle shrnuli téma Staroměstské exekuce, a co jí předcházelo. Samozřejmě hned zde musím zmínit, že toto téma je velmi obsáhle a zpracovati ho do menšího počtu stránek je práce prakticky nadlidská. Nicméně pojďme si zde ještě jednou shrnout celou tuto situaci a řekněme si, k čemu jsme se dopracovali.

Jak je jistě hned z názvu práce patrno, hlavní otázkou zde bylo vysvětlení, proč vůbec staroměstská exekuce vznikla, a proč nebyli odsouzení omilostněni. Hned na začátku práce se můžeme dočíst odpovědi. Samozřejmě, že pevným vodítkem k exekuci byla pražská defenestrace a následná bitva na Bílé Hoře. Avšak nemůžeme se na tuto vzniklou situaci dívat jen jednoobrazově. Oba dva účastníci aféry, jak katolíci, tak protestanti, měli své zásluhy na vzniku, i na průběhu celé této situace. Nezapomínejme na to, že to, co začalo zprvu jako náboženský konflikt, obrátilo se během chvíle na válku ryze politickou. Věřme, že i staroměstská exekuce již byla odplatou čistě politickou. Jak lépe dát najevo moc a pevné postavení krále Ferdinanda Štýrského, než nelítostnými popravami „zrádců“, kteří zhřešili proti koruně? Ale nezůstává spíše otázkou, kdo skutečně zradil? Protestanti císaře, či císař protestanty?

Téma třicetileté války je i do dnešních časů velmi diskutováno, a proto bez větších potíží můžeme dohledat i jednotlivé názory moderních historiků na to, na čí straně byla pravda, či jak Bílá Hora ovlivňuje následné generace.

Velké množství historiků se pokouší být v této otázce nezaujatí a nepřiklání se ani na jednu stranu bojů. Avšak najdeme i historiky, kteří v Bílé Hoře, či v defenestraci, vidí prohřešek protestantů – nezbývá nežli prostě znova odsouditi celý tehdejší český podnik, tak jak činily to starší generace a viděti v něm skutečně jen dílo několika nezodpovědných dobrovolníků, kteří pro své sobecké cíle a vášně strhli národ do záhuby.[40] Samozřejmě že tyto postoje jsou obhajovány budoucí zkázou Čech, která po válce bezprostředně následovala, a kterou jsme si taktéž výše již zmínily, ale můžeme si býti jisti, že by Čechy nedopadly stejně, nebo ba i hůře, kdyby se události Bílé Hory u nás neodehrály? To jsou dnes již pouze dohady, které nemůže nijak potvrdit.

 

Osobně se však přikláním k opačnému tvrzení historiků, a to k takovému, že právě díky událostem, které se u nás odehrávaly, ač méně či více hrůzným, došlo ke zrození českého nacionalismu, a to z ponížení a úpadku Bílé Hory. Ale opakuji – všechny úvahy toho druhu mají smysl jen tenkrát, tážeme-li se, zda velké neštěstí nemělo i své dobré stránky. Že to bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.[41]

Soudím, že každý by měl mít alespoň malé povědomí o událostech, které se v Čechách v této době odehrávaly a hlavně nazapomenouti, co všechno byli naši předci ochotni podstoupit pro svobodu vyznání, kterou my dnes bereme jako věc samozřejmou. A ač se jednalo spíše o dobu temnou, není to právě tem okamžik, který zformoval Čechy do té podoby, v jaké je známe dnes? Mějme stále na paměti naše dějiny, ať radostné, či kruté. Jsou to právě ony, které nám určují to, čím dnes jsme a hlavně to, na co jako Češi můžeme být hrdi.

 


Seznam použité literatury

HRUBÝ, František, Nové dokumenty bělohorské, Český časopis historický 31, 1925, s. 464-482.

PEKAŘ, Josef, O smyslu českých dějiny, Praha 1990.

PETRÁŇ, Josef, Staroměstská exekuce, Praha 1985.

UHLÍŘ, Dušan, Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620, České Budějovice 2018.

UHLÍŘ, Dušan, Drama Bílé hory, Česká válka 1618-1620, Brno 2017.


Citace

  • [1] PETRÁŇ, Josef, Staroměstská exekuce, Praha 1985.
  • [2] DUŠAN, Uhlíř, Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620, České Budějovice 2018.
  • [3] DUŠAN, Uhlíř, Drama Bílé hory, Česká válka 1618-1620, Brno 2017.
  • [4] PEKAŘ, Josef, O smyslu českých dějin, Praha 1990.
  • [5] HRUBÝ, František, Nové dokumenty bělohorské, Český časopis historický 31, 1925, s. 464-482.
  • [6] F. HRUBÝ, Nové dokumenty, s. 468.
  • [7] J. PEKAŘ, O smyslu, s. 159.
  • [8] Tamtéž, s. 161.
  • [9] Tamtéž, s. 161.
  • [10] D. UHLÍŘ, Drama, s. 25.
  • [11] D. UHLÍŘ, Bitva, s. 11.
  • [12] Tamtéž, s 11.
  • [13] Tamtéž, s. 11.
  • [14] Tamtéž, s. 11-13.
  • [15] Tamtéž, s. 36.
  • [16] D. UHLÍŘ, Drama, s. 138.
  • [17] J. PETRÁŇ, Staroměstská exekuce, s. 95.
  • [18] Tamtéž, s. 87.
  • [19] Tamtéž, s. 87-90.
  • [20] Tamtéž, s. 89
  • [21] Tamtéž, s. 96.
  • [22] Tamtéž, s. 99.
  • [23] Tamtéž, s. 99-100.
  • [24] Tamtéž, s. 101.
  • [25] Tamtéž, s. 105-107.
  • [26] D. UHLÍŘ, Drama, s. 140.
  • [27] J. PETRÁŇ, Staroměstská exekuce, s. 108.
  • [28] D. UHLÍŘ, Drama, s. 142.
  • [29] Tamtéž, s. 140.
  • [30] J. PEKAŘ, O smyslu, s. 225.
  • [31] D. UHLÍŘ, Drama, s. 106.
  • [32] Tamtéž, s. 139.
  • [33] Tamtéž, s. 141.
  • [34] Tamtéž, s. 140.
  • [35] Tamtéž, s. 142.
  • [36] Tamtéž, s. 134.
  • [37] J. PEKAŘ, O smyslu, s. 163.
  • [38] D. UHLÍŘ, Drama, s. 26.
  • [39] Tamtéž, s. 133.
  • [40] F. HRUBÝ, Nové dokumenty, s. 467.
  • [41] J. PEKAŘ, O smyslu, s. 274.

  • Upozorňuji, že tato seminární práce byla již použita ke studiu na VŠ. Její kopírování je proto bez řádné citace autorky zakázané.
  • Mnoho doporučené literatury ke studiu Historie naleznete ZDE.
  • Další články z oboru Historie budou zveřejňovány na blogu v záložce Ze života / Historie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *