Historie snadno a rychle – Francouzská politika během Třicetileté války

Vitám vás u svého blogového studia historie – dnes se podíváme na téma Třicetiletá válka a její francouzská politiky… 🙂

Třicetiletá válka – označení pro dlouhé období bitev a válečných konfliktů, které se odehrály v první polovině 17. století. Tři desítky let běsnění, válek, intrik a vraž, daly vzniknout moderní Evropě, jak ji známe dnes. Válka, která začala českým stavovským povstáním v roce 1618, vtáhla do svého děje takřka celý evropský kontinent a zapojila nemalou řadu vládnoucích mocností, mimo jiné i Francii.

Francie jako taková, se do prvních etap Třicetileté války nijak nezapojovala, a stále zůstávala prakticky nezávislou. Nicméně případné boje s Habsburky by jí nebyly nijak cizí. Již v sedmdesátých letech 15. století mezi sebou Francie a Habsburkové válčili, vždy však s neúspěšným výsledkem pro Francii.

 

Během Třicetileté války však byla situace neúnosná. Němečtí katolíci bojovali proti sobě, Čechy a Maďarsko se bouřily proti císaři. Ten se obrátil ve jménu katolicismu na Francii, stejně tak ale protestanti, kteří v ní spatřovali ekonomického spojence. Nicméně Francii sužovaly jiné problémy, a to konkrétně zajištění míru vně státu. Silný tábor královny matky, znepokojujíce tábor krále Ludvíka XIII., ukrýval však jeden významný triumf, a to kardinála Richelieuho, který zastával úřad sekretáře štábu Marie Medicejské. Kardinál se pokoušel matku se synem několikrát smířit, avšak neúspěšně.

Ludvík XIII. spatřoval v kardinálovi pouze nebezpečného politika, který by převrátil království vzhůru nohama, a nehodlal s ním nijak spolupracovat. V roce 1624 však Ludvík XIII. díky tlaku Marie Medicejské a prokázaným schopnostem kardinála ustoupil, a záhy v kardinálovi Richelieuovi spatřoval hlavního ministra, jakého si vždy přál – zapomněl tedy na svou dřívější předpojatost a pověřil jej vedením státních záležitostí.

Mnohé legendy vyobrazení obou mužů velmi zkreslily. Pravdou však zůstává, že kardinál věřil sice na přísnost, ale ne na zášť. Ve většině případů to byl král, ne kardinál, kdo žádal tresty smrti.

 

Kardinál měl vysněné cíle, a to majestát krále a velikost království. V cestě mu však stály protestantské pevnosti a hugenotské armády. V době, kdy podobná situace ohrožovala vnitřní mír Francie, bylo nezbytné skoncovat s chronickým vydíráním města La Rochelle, které sympatizovalo s anglickými protestanty a celé město sloužilo i jako francouzské předmostí pro Angličany.

Kardinál toto přístavní město oblehl a v roce 1628 pod taktovkou vítězství Ludvík XIII. mohl slavnostně vstoupit do města. Právě v tomto okamžiku se prokázal kardinálův důvtip, když s městem uzavřel smír – svoboda náboženských obřadů a žádné majetkové konfiskace. Tento krok učinil konec náboženským válkám a Francie byla jednotnou.

Kardinál Richelieu velmi dobře věděl, že zárukou bezpečnosti je realistická zahraniční politika. Katolíci a protestanti neustále v Evropě válčili. V čele protireformace stálo Rakousko a Španělsko, přičemž císař se pokoušel potlačit svobody a podle svého sjednotit Německo.

Rakousko předstíralo, že bojuje za víru, ale ve skutečnosti bojovalo pouze za Rakousko. Pokud by Habsburkové zvítězili, ovládli by Německo, Čechy, Španělsko, Itálii a Nizozemí, získali by tak celou Evropu a ukončili francouzskou nezávislost. Takto smýšlející Richelieu byl nevědomky více vlastencem, než nábožensky cítícím člověkem. Proto, aby zachránil Francii, spojil se s protestantskými knížaty. Podobnou politiku nevítal, ale pro daný okamžik byla zřejmě nejlepší.

 

Během let 1624 až 1635 směřoval kardinál své úsilí k tomu, aby proti Habsburkům podněcoval jejich nepřátele, aniž by Francii otevřeně zavlekl do války. Pod tímto vlivem se i Dánsko, a posléze Švédsko, postavily na stranu protestantů.  V roce 1634 vypadala situace příhodně – mělo se za to, že údajná zrada generála Valdštejna rozložila císařskou armádu. Za těchto okolností věřil Richelieu tomu, že bez bojů postoupí francouzská armáda až k přirozené hranici svého království, tj. k Rýnu.

Nastal však rychlý obrat – Valdštejn byl zavražděn, Švédsko bylo poraženo, a protestantská knížata byla u Nördlingenu rozdrcena. Španělsko poslalo poté své oddíly do Rakouska. Richelieu se dlouho nerozmýšlel – kvůli záchraně Francie a oslabení moci Rakouska se otevřeně postavil na stranu německých protestantů. O Vánocích 1634 obsadilo francouzské vojsko čítající 95 000 mužů Heidelberk. Tím oficiálně začala nová etapa Třicetileté války – tzv. Francouzská válka.

První moment, kdy byla Francie na pokraji zkázy, byl rok 1636, kdy byla napadena Španěli. Ti se bez větších problémů dostali a obsadili Corbie. Vše by bylo ztraceno, nebýt odvahy, jež byla více nežli nebezpečná. Otec Josef, údajně mysteriózní kapucín a příznivec Richelieiho, dodal svou důvěrou sílu králi i kardinálovi, kteří se poté osobně ukázali v ulicích Paříže. Tento čin vyvolal v lidech potřebnou dávku odvahy, a země tak poskytla vojáky i peníze. Španělé byli odraženi, a Francie znovu nabyla sebedůvěry.

Po tomto roce zaznamenává Richelieu pouze samé úspěchy. Jeho vojska postoupila do Picardie a do Artois; na jihu obsadila Roussillon. V roce 1642 stála Francie blízko řekám Escaut a Rýnu, Alpám a Pyrenejím, jinak řečeno svým přirozeným hranicím. Bohužel právě v roce 1642 již dlouho nemocný kardinál umírá, a ani samotný král Ludvík XIII. kardinála dlouho nepřežil – pouze o půl roku.

 

Nástupcem na francouzský trůn se stává mladičký Ludvík XIV., avšak kvůli nízkému věku se stala jeho regentkou matka Anna Rakouská. Ta se nechala před Parlamentem slyšet, že její regentství je bezpodmínečné a toto tvrzení bylo posléze schváleno. Parlament totiž věřil, že svou nově nabitou moc využije k rozehnání příznivců bývalého kardinála, který pravomoci Parlamentu řádně omezoval. Všechny však překvapila, neboť za svého prvního ministra si zvolila Richelieuova chráněnce: Giulia Mazariniho, řečeného Mazarin.

Jednalo se však o velmi příhodný krok. Francie měla obrovské štěstí, že v okamžiku jednání, které mělo uzavřít dlouhé období válek, stál v jejím čele mistrovský diplomat. Snahy o ujednání míru byly zapříčiněny i tím, že v roce 1643 mladý vévoda z Enghienu porazil údajně nejobávanější španělskou infanterii.

Mírový kongres byl zahájen již v roce 1644. Teprve ale až v roce 1648 podepsaly separátně rokující katolické a protestantské mocnosti v jediném dni obě Vestfálské smlouvy, a to konkrétně ve městech Osnabrück a Münster. Tento mír byl zásluhou samotné Francie a Richelieuovy politiky. Císařství z něho vyšlo více než oslabené. Německo bylo rozděleno do 350 státečků, z nichž každý měl svou armádu a vlastní zahraniční politiku. Německé svobody byly obnoveny a tím zajištěna bezpečnost Francie.

 

Francie získala pod svou svrchovanost Alsasko. Princip “čí vláda, toho víra“ se rozšířil na Kalvismus – každý poddaný musel být poslušen náboženství svého kraje, nebo vladaře, případně mohl emigrovat i se svým majetkem. Císař si udržel svou moc pouze v Rakousku, v Čechách a v Maďarsku. Švýcarsko a Nizozemsko zůstaly fakticky nezávislé. Španělsko přestalo být evropskou mocností a z Francie se stal arbitr Evropy, avšak ještě v tom samém roce začaly sužovat zemi další problémy – a to konkrétně vláda jedné Španělky, a jednoho Itala…

 


Seznam použité literatury

Zdeněk BENEŠ, Dějiny středověku a raného novověku, Praha 1991.

Radek FUKALA, Třicetiletá válka 1618-1648 pod taktovkou kardinála Richelieua, II. díl 1630-1648, Ústí nad Labem 2018.

André MAUROIS, Dějiny Francie, Paříž 1994.


  • Upozorňuji, že tato seminární práce byla již použita ke studiu na VŠ. Její kopírování je proto bez řádné citace autorky zakázané.
  • Mnoho doporučené literatury ke studiu Historie naleznete ZDE.
  • Další články z oboru Historie budou zveřejňovány na blogu v záložce Ze života / Historie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *